Autorské čtení Víta Janoty

Básník donedávna spjatý především s Prahou, s architekturou i atmosférou města. Od knížky Kdyby houby měly klouby je ale doma taky v lese, na pasece i mezi stromy. Z Janotova básnického mycelia vyrůstají verše, kde si dávají spiklenecké dostaveníčko hra, fantazie a komika, ožívají tu roztodivné bytosti i věci – a na své si samozřejmě přijde i sama řeč.

Kdo nebo co Vás inspirovalo k napsání Vaší první dětské knihy?

Vlastně to celé byla tak trochu náhoda, pokud tedy náhody existují. Mé domovské nakladatelství Dauphin mě požádalo o příspěvek do antologie dětské poezie a na mou výmluvu, že žádnou dětskou poezii nemám, mi bylo doporučeno, abych tedy něco napsal. A nakonec z toho byla celá knížka, protože jsem při té příležitosti zjistil, že mě tvorba pro děti docela zajímá a představuje pro mě určitou výzvu.

Jaká je Vaše oblíbená dětská kniha z Vašeho dětství a proč?

To je těžká otázka. Knížek, které jsem v dětství přečetl, bylo hodně a v různých obdobích jsem měl různé favority. Jako první mě však napadla Trnkova Zahrada a dvě knížky Miloše Macourka – Pohádky a Světe, div se. Tu druhou napsal společně s Adolfem Bornem, Macourkovy texty jsou v ní spíše komentáři k Bornovým obrázkům. Tyhle knihy mě baví dodnes, mám rád jejich jemný humor, nádhernou poetiku a bezbřehou imaginaci.

Která postava z Vašich knih je Vaší nejoblíbenější a proč?

Další otázka, na kterou je těžké odpovědět. I kdybych věděl, tak bych to asi neřekl, protože pak by ty ostatní postavy byly určitě smutné, a to bych jim nemohl udělat. Ale já opravdu nevím. Mám vlastně rád všechny. S každou jsem strávil docela dost času a pokud bych ji rád neměl, asi by v mé knížce nebyla.

Můžete nám popsat Váš běžný den, když píšete/tvoříte?

Já nejsem klasický autor, který sedí za psacím stolem a píše. Jsem hlavně autor – chodec. Básnička je drobným útvarem a dá se celá udržet v hlavě, takže když dostanu nějaký nápad a potřebuji ho domyslet, nejraději při tom chodím a text si říkám nahlas. To pak obvykle vyrážím na klidná osamělá místa, protože i když je v dnešní době mobilních telefonů člověk mluvící nahlas sám pro sebe už zjevem celkem běžným, přítomnost jiných lidí by mě dost rušila.

Co považujete za největší výzvu při psaní pro děti?

Aby se to dětem líbilo! Já si ze svého čtenářského dětství pamatuji, že nejvíc mě bavily básničky, které byly rýmované a v pravidelné metrice, zároveň psané jednoduchým jazykem a pochopitelně také s nějakou překvapivou zábavnou pointu. Takové jakoby vtipy. Takže jsem se o něco takového chtěl pokusit, a při mých schopnostech to byla asi největší výzva.

Dostal/a jste někdy nějakou zajímavou zpětnou vazbu/reakci od dětského čtenáře?

Přiznám se, že zatím ne. Jsem přeci jen dětský autor – začátečník. Ale doufám, že nějaká přijde. A těším se na ni, ať už bude jakákoliv.