Autorské čtení Martina Vopěnky z knihy Sofinka a paměť stromů

Martin Vopěnka je úspěšný spisovatel knížek pro dospělé i pro děti. Tentokrát obsadil do hlavní role Sofinku, šestiletou holku s mašlí, co má těsně před školou. A hned čelí tomu nejnáročnějšímu: odcházení, umírání. Stromů i lidí. Není z toho ale nakonec smutek, je z toho smíření a poznání, že s každým koncem něco nového začíná. Knihu doprovázejí pestrobarevné akvarely Anety Františky Holasové.

Kdo nebo co Vás inspirovalo k napsání Vaší první dětské knihy?

Určitě to bylo v době, kdy se můj první syn dostával do věku kolem pěti let. Naladil jsem se na dětský svět. Zároveň jsem miloval cestování do drsných hor, a tak vznikly moje Pohádky Větrných hor, později v upravené verzi vydané jako O duši a dívce.

Jaká je Vaše oblíbená dětská kniha z Vašeho dětství a proč?

Začínal jsem Ferdou Mravencem. Vždycky mne to táhlo k přírodě a vyhovovalo mi, že v těch příbězích bylo obsažené i porozumění světu hmyzu i dalších živočichů. Pak jsem miloval knihy Jaroslava Foglara a slavného zálesáka E. T. Setona.

Která postava z Vašich knih je Vaší nejoblíbenější a proč?

V trilogii pro mládež Spící město, Spící spravedlnost, Spící tajemství jsou hlavními hrdiny čtyři sourozenci, jejichž charaktery jsem psal podle svých dětí. V současnosti mám sérii o Sofince – zvídavé holčičce ve věku šesti let. Obecně mne ale baví střídat literární žánry a pojmy, píšu ostatně víc pro dospělé než pro děti, a tak nevytvářím dlouhé knižní série se stejným hrdinou.

Můžete nám popsat Váš běžný den, když píšete/tvoříte?

Nejraději píšu na chalupě, kde si udělám volno 4–5 dní. Pak vlastně vůbec neopouštím svět svého příběhu. Po ledové sprše, snídani a raním cvičením začnu psát, píšu soustředěně 2–3 hodiny, pak relaxuji – jdu běhat, na kolo nebo jen do přírody. Trochu za ztracený čas vždy považuji nutnost jíst. Zajdu si kus cesty na oběd nebo doma něco vyškrábnu. Pak zase píšu – většinou tak do šesti. Mezitím průběžně někdy řeším i záležitosti svého nakladatelství – ale vždy tak, aby mne to nevytrhlo ze psaní. Píšu rukou, takže po návratu do Prahy pak vše teprve přepisuji do počítače.

Co považujete za největší výzvu při psaní pro děti?

Je dost jednoduché chrlit pro děti průměrné náměty. To bych nerad. Mám chuť psát, až když cítím, že mohu vytvořit něco svým způsobem výjimečného – nevšedního. Něco, co v sobě zahrnuje nějaké poselství, byť odvyprávěné právě tím srozumitelným způsobem. Něco, co bude rezonovat se světem dětské fantazie, něco, co otevře mládeži nové obzory, co je strhne a zároveň poučí.

Dostal/a jste někdy nějakou zajímavou zpětnou vazbu/reakci od dětského čtenáře?

Na Spící město jsem měl spoustu ohlasů. Nejvíc mne potěšilo, když někdo ve věku kolem 12 let napsal nebo řekl, že tahle trilogie je jeho vůbec nejoblíbenější dětskou knihou. Když se točil film, tak režisér Dan Svátek poptával, kdo by mu půjčil nějaký konkrétní typ auta. A přihlásil se kluk (v té době už dvacetiletý), který byl o deset let dříve na mé besedě o Spícím městě. Ta ho tak zaujala, že ihned přemluvil rodiče, aby požadované auto půjčili.